"Chci vyjádřit svou vděčnost ve dvou rovinách. Za prvé cena trenér roku není individuální ocenění – je to týmový úspěch. Mé díky patří celé organizace: majitelům za to, že mi poskytl skvělé podmínky pro koučování. Generálnímu manažerovi Láďovi Sokolovskému za to, že neustále přináší úžasnou pozitivitu všem v týmu. Mému trenérskému týmu, který mě tlačí k tomu, abych byl každý den lepším trenérem A hlavní poděkování patří hráčům, kteří dělali tu těžkou práci na hřišti a jsou hlavními protagonisty této sezóny.
Za druhé, toto ocenění často nedostává nymburský trenér a ze snadno pochopitelných důvodů. Skutečnost, že si mě česká basketbalová komunita vybrala, nejen jako trenér Nymburka, ale i jako zahraničního trenéra pro mě znamená hodně. Chci vyjádřit svou vděčnost všem svým kolegům, všem generálním manažerům a všem v českém basketbalovém světě za to, že mě před třemi lety přivítali a umožnili mi pocítit jejich uznání."
Už jste zmínil, že nymburský kouč naposledy získal toto ocenění před 15 lety. Co podle vás rozhodlo, že jste tentokráte získal hlasy a cenu získal?
Mohu jen hádat. Doufám, že je to i kvůli tomu, že se snažím být dobrý člověk a milý ke všem ostatním. Věřím, že si toho všimli a ocenili to. A druhým důvodem bude jistě i to, že se nám dařilo v evropských pohárech. Být úspěšný v Lize mistrů je jistě něco, co česká komunita ocení a je to i něco, na co může být český basketbal pyšný.
Jistě je to i o stylu hry, který se snažíte praktikovat a vtisknout svému týmu. To udělalo dojem i na velké evropské kluby a ocenili to jistě i hlasující.
Ano. Věřím, že máme silnou identitu. Je celkem jasně rozeznatelné, co chceme s týmem hrát. A lidé to jistě oceňují. Já věřím tomu, že hrát basketbal je něco, co milujeme a k čemu cítíme vášeň. A to se pak snažíme přenášet i na diváky. . nejsme raketoví inženýři, neděláme operace srdce, nezachraňujeme životy, ale co můžeme udělat, je dodat kousek radosti lidem, které se na nás přišli podívat. Proto jsem pyšný na to, jak tým hraje. Přinášejí radost sobě i ostatním.
Nedávno jste v rozhovoru pro web Ligy mistrů označil styl basketbalu, který s Nymburkem hrajete jako „neúprosný“. Můžete to rozvést?
"Neúprosný basketbal je konečný cíl a neúnavnost je slovo, které popisuje celou duši toho, co děláme. Jako malý jsem fandil AC Milán pod vedením Arriga Sacchiho. Pro mě to bylo opravdu inspirativní, protože to nebylo jen o tom vyhrávat, ale ničit soupeře na hřišti. A tam je všechno zakořeněné. Hodně lidí mluví o týmech zaměřených na útok a týmech zaměřených na obranu, já bych náš tým popsal jako tým zaměřený na úsilí. Vážíme si a oceňujeme úsilí nade vše.“
Také jste zmínil při děkování své kolegy z trenérského týmu. Jak velkou pomoc od nich máte?
Pomáhají mi opravdu hodně a podporují mě. Ale především mě podněcují k tomu, abych byl lepší trenér. Přinášejí velkou vášeň, oddanost a skvělé vibrace do celého týmu. Je to mnohem důležitější než křížky a kolečka na tabulce. Všichni chtějí být neustále lepší, vzájemně se postrkujeme dopředu a chuť být lepší a lepší je to, co dělá rozdíl. To platí pro všechny, ať už jsou to Riči, Eda, Spess, Mihajlo ale i další lidé kolem týmu. Všichni mají na našich úspěších svůj podíl, nejen já. Zaslouží si tuto cenu stejně jako já. Je to týmový úspěch.
Váš realizační tým je poměrně mladý, ale za to plný energie. Je důležité, že je energie nejen na hřišti, ale i na lavičce?
Určitě. Přesně to jsme hledali. Potřebovali jsme vášeň, čerstvost, oddanost. A jelikož se snažíme dělat věci trochu jinak, tak zkušenost pro nás nebyla to nejdůležitější. Pro mě je vždy důležitější talent než zkušenost. A skutečnost, že šli do sezony s čistou hlavou a mohli sbírat informace a zpracovávat je bez předsudků, nám všem hodně pomohlo. A to, že jsou mladí, čerství, chytří a rychlí ve zpracovávání informací je pro nás jako trenérský tým velkou výhodou. Mě to pak pomáhá k rychlejším reakcím. Občas si ze mě a Ričky Reimarise dělají trochu srandu, protože jsme přeci jen oproti nim ze starší generace a už nejsme tak rychlí a čerství. Ale zlepšujeme se. Pomáhají nás omlazovat.
Můžete práci svých kolegů v trenérském týmu trochu přiblížit?
"Myslím, že je to nejmladší trenérský tým v historii BCL. Giovanni Spessotto má primární odpovědnost za útok, Eda Kotásek za obranu a Mihailo Markovič má odpovědnost za skautování. A pak je tam Rička Reimaris, který je ten, kdo v kanceláři nejvíc miluje rychlý basketbal. Neustále nás tlačí, abychom byli nejen tou nejlepší verzí nás samých, ale také nejrychlejší verzí nás samých."
Také jste zmínil hráče. Kdo je pro vás, jak se říká, pravou rukou na hřišti?
Já to takto nemám nastavené. Pro nás je to všechno o týmu a kolektivu. Každý má samozřejmě svou roli. Nemohu říci, že Ondra Sehnal a Stephen Brown, kteří mají míč nejčastěji v rukou, jsou více odpovědni za hru než naši pivoti, kteří roztahují hřiště a stavějí clony pro ostatní. Každý má svou úlohu a každý je důležitý. Jsou tam hráči, kteří výrazně ovlivňují hru svou obranou. nejen Tylan, který za to získal ocenění obránce roku, ale i Fanda Rylich, který dělá tu samou práci se stejnou oddaností. Veteráni nám zas pomáhají s tím, jak chceme hrát. Ačkoli mají více zkušeností než já jako kouč, tak mi věří. Věří tomu, co jsem do Nymburka přinesl a přenášejí to na ostatní. Vždyť jsem přišel z USK a začal jsem trénovat hráče, kteří byli na olympijských hrách a mistrovství světa. A skutečnost, že byli ochotni naslouchat mým nápadům a přenášet je na hřiště, je něco, čeho si opravdu vážím. Neberu to jako samozřejmost. Proto jsou naši veteráni velmi důležitou složkou. A všichni Češi, kteří tu s námi byli i minulou sezonu, pak sehráli důležitou roli v rozvoji našeho herního systému, protože díky nim se to celý tým naučil velmi rychle. Je to prostě kolektivní úspěch. Velmi důležité je i to, že hráči, kteří nehrají tolik minut v Lize mistrů, svou roli akceptovali a jsou vždy připraveni pomoc, když to tým a spoluhráči potřebují a zaskočí za ně, když jim potřebujeme dát odpočinout při vysokém počtu zápasů, které jsme nuceni hrát. Všichni jsou pro úspěch a tým stejně důležití. Stejně jako já nejsem důležitější než moji asistenti a kondiční kouč, který jak všichni ví, je ten nejdůležitější z trenérů.
Jak moc vám práci v sezoně usnadnilo to, že jste se svým týmem odvedl tvrdou práci při letním rekrutování hráčů?
Tak to neberu. I před rokem jsme tvrdě pracovali na podpisování hráčů a jejich prověřování, abychom přivedli ty nejlepší. Také z toho byl úspěšný tým, který předčil očekávání na mezinárodní scéně. Také jsme měli pěknou jízdu FIBA Europe Cupem. Získali jsme titul a v play off prohráli jediný zápas.
Tento rok to pro nás bylo jednodušší, protože už jsme měli hráče znající systém a soustředili se na doplnění o správné a zkušenější hráče. To nám umožnili majitelé, kterým jsem velmi vděčný za podmínky, které nám zajistili. A pak už to bylo hlavně o tom mít štěstí, že kromě dobrých hráčů přivedeme také dobré lidi. A to se povedlo.
Co bylo pro vás nejtěžší výzvou této sezony?
To bude asi teď. Vypořádat se s vyřazením ve čtvrtfinále Ligy mistrů. Je to bolestivá zkušenost, přes kterou se musíme přenést. Těžké bylo i to zvládnout kvalifikaci o Ligu mistrů na začátku sezony. Cítili jsme, že si Ligu mistrů zasloužíme, ale museli jsme si ji vybojovat v kvalifikaci, s čímž jsme předtím nepočítali. A kvalifikace je zrádná. Museli jsme vyhrát dva zápasy. Ale ten tlak jsme zvládli a odvedli jsme dobrou práci.
A jak těžké bylo zvládnout období kolem února a března, kdy se hrálo hodně zápasů, muselo se hrát i přes reprezentační pauzu bez reprezentantů a zároveň myslet na to, jak udržet všechny hráče ve formě a bez zranění?
Nebylo to snadné. Pár zranění se objevilo. Zápasy se nahromadily. Museli jsme si s tím poradit a vše pořádně naplánovat. I proto jsme se rozhodli mít v týmu tolik hráčů. Ale stejně tak nebylo snadné jít do čtvrtfinále Ligy mistrů proti Galatasarayi s tím, že jsme předtím hráli čtyři zápasy za týden a nebyl čas na trénování. Ale to je cena za úspěch.
A jak důležitý pro vývoj sezony bylo utkání s Pardubicemi v úvodu ročníku, kdy se ještě v poslední čtvrtině prohrávalo dvacetibodovým rozdílem, ale s hráči jste našli způsob, jak zvítězit?
Těžko říci. Ale určitě to hodně pomohlo vybudovat vítěznou mentalitu. Také jsme ukázali celé basketbalové komunitě, ale i sami sobě, že máme tým složený z opravdu silných osobností, které chtějí vyhrávat. Nevzdávají se, ale zůstávají silní a postrkují se vzájemně až k vítězství. To nám přineslo i spoustu výher na mezinárodní scéně.