Nymburští žáci hrající v dresech Bostonu Celtics vyhráli všechny zápasy základní skupiny i oba duely play off. Až v semifinále závěrečného turnaje podlehli domácímu Děčínu 36:49, když na ně dolehl tlak několika stovek fandících diváků. Většina z nich totiž nikdy před takovou kulisou nehrála.
V boji o bronz pak ale zabrali a opavskou ZŠ Boženy Němcové porazili 56:49. Postaral se o to Kryštof Davídek, který dal 26 bodů. Potvrdil tak roli lídra týmu, což mu vyneslo i zařazení do ideální sestavy celé sezony. Mezi další opory týmu patřili Daniel Poláček, Tomáš Hazdra, David Farkaš či Filip Davídek.
Kryštof Davídek (kapitán týmu):
Nymburk si odváží třetí místo. Jsi s tím spokojený?
Ano jsem. V zápase o bronz jsme vyhráli první čtvrtinu asi o 15 bodů, pak to bylo trochu drama, ale nakonec jsme to vyhráli. Soupeři tu byli hodně dobří, my byli v boji o třetí místo jen o kousek lepší než Opava.
Prohráli jste za celou sezonu jen s Houstonem/Děčínem. Co se v semifinále stalo?
Oni byli lepší a agresivnější. Trochu nás ovlivnila atmosféra v hale, navíc jsme po cestě byli oproti domácím nerozehřátí a moc nám to v zápase nešlo.
Jak sis užil celou sezonu?
Užil jsem si to moc. Dokonce náš tým pokořil rekord Jr.NBA v počtu bodů za zápas. Je to nádherný pocit hrát na takovém hřišti, jako je tady v Děčíně, před stovkami fanoušků.
Oblékali jste dres Bostonu Celtics, sleduješ je nyní i ve skutečné NBA?
Ano, sleduju. Ono se jim teď i docela daří a jsou dobří.
Máš i jiný oblíbený tým v NBA?
Já mám nejraději Golden State Warriors a pak i Milwaukee Bucks. a teď se mezi ně zařadil Boston.
A máš oblíbeného hráče?
Stepha Curryho.
Ty také hraješ za nymburskou akademii, je však toto zatím největší úspěch?
Ano, je. Je to pro mě velký úspěch a velká motivace do dalšího basketbalu.
Michal Franěk (trenér):
Z premiérové účasti v Jr. NBA je nakonec bronzová medaile, jak to hodnotíš?
Vůbec být ve Final Four celorepublikové soutěže základních škol je velký úspěch Základní školy Komenského a potažmo naší basketbalové akademie, ze které se žáci rekrutují. Že jsme byli třetí, je velký úspěch. Samozřejmě jsme doufali, že bychom mohli postoupit do finále, ale kluci trochu podlehli atmosféře. V Děčíně domácím vytvořili krásnou kulisu, na kterou naši děti nejsou zvyklé a byly až moc nervózní. Také děčínská škola měla daleko větší rotaci. My pak měli krátký čas na regeneraci sil pro zápas o třetí místo, přesto jsme to zvládli a utkání kontrolovali skoro celý zápas. Je třeba to vidět tak, že jsme měli jen čtyři opravdové hráče basketbalu, zbytek týmu byl složen z dětí, které provozují jiné sporty volejbal, fotbal, hokej. O to více mě to třetí místo těší.
Sešly se tu tři školy z basketbalových měst Děčína, Nymburka a Opavy. Nakonec to vyhrál Brandýs, kde ale mají také dobrou mládež, že?
Brandýs jde poslední dobou v těchto kategoriích hodně nahoru. Jsou u toho mladí a dobří trenéři a je skvělé, že se Středočeský kraj probouzí nejen díky Nymburku a že popularita basketbalu tu jde nahoru. Snad i tento výsledek pomůže tomu, aby děti chodily do přípravek co nejvíce.
Co dělalo s dětmi to, že Jr. NBA mohly hrát v dresech skutečných týmů NBA?
Určitě je to k basketbalu ještě více upoutává. Na NBA se dívají, hrají ji na konzolích, znají jména hráčů. Má to spoustu pozitiv, hlavně že hrají basketbal a vůbec sportují. Zároveň to ale přináší negativa, že přejímají NBA klišé jako jsou gesta a podobně. Převažují však klady. Hrát v těchto kvalitních dresech před tolika lidmi a atmosféře, která tu v Děčíně byla, bude pro děti nesmrtelný zážitek a pro některý i ten největší sportovní v životě.
Může těm talentovaným klukům tato zkušenost v podobě úspěchu a hraní před stovkami lidí a televizními kamerami do budoucna pomoci jako motivace do další práce?
My trenéři mládeže bychom jim měli především vštěpit to, že nesportují pro samotný úspěch, ale pro svůj vnitřní rozvoj osobnosti a pro prožitek z dobře vykonané činnosti, kterou dělají rádi. Všechno ostatní jde mimo. Výsledky nejsou priorita a nelze chtít vyhrávat za každou cenu, protože to vede k obrovským frustracím. Vždy může být první jenom jeden. A vidíme tu desetileté děti jak brečí, protože něco zkazily. Ambice jsou občas zbytečně velké, což vidím jako velké minus podobných akcí a nemuselo by se to tak ostřit, ale doba je prostě taková. Na druhou stranu to ale přináší zážitky, které je pomohou ke sportování přitáhnout.
