Okénko do historie:

Zápas se hrál na starém antickém olympijském stadionu Panathinaiko v Athénách pod širým nebem 4. dubna 1968. Slávia VŠ Praha (dnešní předchůdce USK Praha) prohrála 82:89. Nejlepším střelcem zápasu na české straně byl Jiří Zídek (starší) s 31 body, výborný part sehrál Jiří „Fialka“ Růžička s 21 body, 16 přidal Robert Mifka, 12 Karel Baroch a dva Bohumil Tomášek. Na straně domácího AEK nastřílel Georgios Amerikanos také 31 bodů a dvaadvacet dal Georgios Trontzos. Na stadion se vtěsnalo celkem 80.000 fanoušků a další, kteří neměli do štěstí a nevešli se za brány arény, poslouchali alespoň komentář za zdmi stadionu. Tehdy žádná televize zápas nepřenášela a jediným zpravodajstvím byl rozhlasový přenos, který podle řeckých pramenů poslouchali miliony Řeků. Utkání se hrálo na asfaltovém povrchu pod umělým osvětlením večer ve 20:30 místního času. Rekordní návštěva 80.000 byla zapsána i do Guinessovy knihy rekordů. Pro představu 80.000 obyvatel žije dnes ve Zlíně nebo v Havířově. Pokud by se všichni lidé postavili do řady a počítejme na jednu osobu půl metru, byla by řada dlouhá skoro 42 kilometrů, tedy z Athén až do Marathonu.

Z bývalých hráčů Slávie VŠ Praha má k Nymburku asi největší vztah Jiří Růžička. Půl sezony, po odchodu Predraga Benáčka a před příchodem Michala Ježdíka, vedl naše áčko a po založení Basketbalového centra mládeže v Nymburce byl několik let jeho hlavním trenérem. I proto jsme požádali „Fialku“, jak se od nepaměti Jiřímu Růžičkovi přezdívá, o krátký rozhovor.

Jaké jsou vaše vzpomínky na tento zápas před padesáti lety?

Nepopsatelné! Hrát před takovou návštěvou, to se asi už nikdy nikomu v Evropě nestane. Když jsme teď byli v Řecku na premiéře dokumentárního filmu „1968“, se vzpomínky zase obnovily.

Finále PVP se před tím i potom hrávalo na neutrální půdě. Proč se hrálo v Athénách?

To byla součást dohody. Několik týdnů předem přijeli zástupci AEK a požádali nás, abychom souhlasili se zápasem v Řecku. Tenkrát šel basket v této zemi hodně nahoru a celá řecká federace se chtěla prezentovat před domácími fanoušky. Byly dohodnuty podmínky, za jakých zápas odehrajeme v Athénách.

Klub dostal nějakou finanční náhradu. A také jsme deset dní strávili v Athénách. No, starali se o nás, jako kdyby přijel Onassis. Bydleli jsme v nejlepším hotelu, zajistili pro naši výpravu i nějaké poznávací zájezdy. Taky jsme se chodili k moři koupat. Pravda, místní na nás v dubnu koukali trochu jako na exoty.

Ano, v srpnu 1968 nám zaplatili soustředění na Ischii, kam jsme mohli jet i s manželkami. Pamatuji, když jsme odtud měli odjíždět, říkali nám ať zůstaneme v Itálii a nevracíme se domů, že na hranici už čekají vojska Varšavské smlouvy. My jsme tomu nevěřili…

Litujete, že jste hráli v Athénách? Třeba byste na neutrální palubovce vyhráli.

S odstupem doby toho nelituju. Jednak jsme o rok později Pohár vítězů pohárů vyhráli, když jsme ve finále porazili Tbilisi. Když si ale člověk uvědomí, co jsme zažili na stadionu i mimo něj, jsou to nesmírně silné zážitky. Celé Athény tím zápasem žily, nic podobného, ani co by se tomu blížilo, jsem nezažil. Prospělo to nejen těm dvěma družstvům, ale celému evropskému basketbalu.

Ohromně. Já osobně rád hraju pro někoho, takže mně se hrálo dobře, i když jsme na konci zahodil čtyři šestky za sebou. Za stavu 80:80!! To byla opravdu pekelná atmosféra, když jsme ty šestky střílel.

Přesně tak. Já si to zase tolik nepamatuji, hrál jsem celý zápas a nesoustředil jsem se na okolí. Ale když jsem házel ty šestky, tak pískali … a to byl opravdu hukot.

Ne, všechno dokázali jen hlasivkami. Tenkrát se žádné bubny nepoužívaly. Upřímně, u 80 tisíc stačí jen aby zakřičeli.

Ne, všude byla policie nebo vojáci a nikoho ani po zápase na škvárový okruh nepustili. Navíc na hřiště jsme procházeli podzemními katakombami, trochu jsme si připadali jako gladiátoři (smích). Dalo by se říct, že nám i trochu fandili, byli vděční, že jsme přistoupili na to hrát v Athénách.

Ano, vedení klubu AEK nás pozvalo v lednu na premiéru. Je to celovečerní film, který se hodně točí kolem finále PVP, ale začíná už v roce  1890, kdy Turci vyháněli Řeky ze své země a právě vnuk jednoho z těch vyhnaných se stal hráčem AEK a hrál to památné finále. Jsou tam zachyceny i příběhy z rodin některých hráčů, jak celé rodiny v Řecku poslouchají rádio při zápase, zachycený je cvrkot v sázkových kancelářích. Hrané části jsou protkány historickými záběry ze zápasu, z oslav po utkání.