Nymburk do utkání nastoupil výrazně oslaben a navíc se mu nepovedl začátek, když se trápil střelecky. Za prvních sedm minut dal jediný koš ze hry a od začátku tak prohrával. Pardubicím se naopak rozstřílel Bonham, který nakonec dal 32 bodů.
Postupně tak Východočeši utekli na rozdíl 18 bodů a všichni v hale je podporovali k tomu, aby ukončily vítězné tažení Nymburka. Ale obhájci trofeje nehodlali trn odevzdat snadno. Nejprve tým zvedli Matěj Svoboda s Jaromírem Bohačíkem, pod košem tvrdili muziku JT Shumate, Martin Kříž a Marcus Santos Silva a hlavním hrdinou se stal Vojtěch Hruban.
Reprezentační kapitán nejprve dvěma trojkami po sobě snížil na rozdíl jediného bodu a minutu před koncem pak nájezdem zakončeným smečí zvyšoval na rozdíl šesti bodů. Předtím dal za vyrovnaného stavu klíčovou trojku Bohačík.
Nymburk tak potvrdil svou dominanci, když od roku 2003 prohrál v poháru jen dva zápasy a mohl začít slavit. Po velkém obratu byla radost o to větší.
ERA Basketbal Nymburk - BK KVIS Pardubice 87:81 (10:20, 21:24, 22:19, 34:18)
Nejvíce bodů: Svoboda 16, Hruban 15, Bohačík 14, Shumate 13, Santos-Silva 11, Rice a Rylich po 7, Kříž 4, Lawrence 0 - Bonham 32, Bryant 20, Tůma 10. Fauly: 24:22. TH: 15/9 - 22/13. Trojky: 10:10. Doskoky: 44:34. Ztráty: 16:17. Zisky: 6:7. Asistence: 20:10.
Oren Amiel (trenér Nymburka): „Nepamatuji si, kdy jsem se tak radoval z výhry. Je to jedna z nejsladších trofejí, vzhledem k okolnostem a s ohledem na to, z jaké díry jsme se vyhrabali. Bylo tam hodně emocí. Jsem na hráče a svůj realizační tým ohromně pyšný. To, jak jsme zůstali pohromadě a zůstávali pozitivní za každé situace. Můžeme mluvit o taktice, ale hlavní bylo, že hráči skvělou obranou získali sebevědomí a pak předvedli velké akce a velké střely. Čím více jsme získávali zápas pod kontrolu, tím více ji oni ztráceli. My máme hráče, kteří získali mnoho trofejí. Oni nikdy nepochybovali. Prostě se na sebe podívali a našli způsob, jak to zvrátit. Pamatuji si hráče jako byli Sokolovský, Nečas, Benda a teď tu máme další generaci takových hráčů, kteří toho už mají tolik za sebou, že umí vyhrát i takový zápas. Nikdy se nevzdávají. Moc se mi líbilo, jak dnes k zápasu přistoupili. Nikdo nedělal obličeje, nikdo nikoho neobviňoval a nekritizoval. Podporovali se, až to otočili. Hodně jsme mluvili o tom, že musíme hrát kolektivně, abychom nahradili to, že nám chybí rozehrávač. Kolektiv je vždy více než individualita. A z díry, do jaké jsme se dostali, se nikdy nevyhrabete sám. Drželi jsme při sobě jako smečka vlků a jeden druhému jsme pomáhali. Způsob, jakým hrajeme Ligu mistrů a domácí soutěž, je odlišný, protože jde o odlišný basketbal. Když se pak snažíme v obraně držet strukturu jako v Lize mistrů, tak je to občas těžší, protože tady se hraje jiný basketbal. Bylo tak třeba udělat nějaké úpravy a hlavně naiít sestavu, která se chytne. Pak už jsem tolik nestřídal. A rád bych zmínil naše fanoušky. Moc jim děkuji, že přijeli fandit. Protože jinak jsme hráli proti všem, proti celému světu. Když vidíte, jak se spojí fanoušci dvou odlišných týmů a fandí proti nám, tak nás to motivovalo. Ale naši fanoušci nám pomohli, abychom proti nim nebyli sami.“
Vojtěch Hruban (hráč Nymburka): „Musím říct, že vzhledem k tomu, jak Pardubice hrají a v jaké sestavě jsme do toho zápasu šli a jak ten zápas probíhal, z toho dělá asi nejsladší trofej, co jsme kdy získali. My jsme to dneska museli extrémně odbojovat do poslední chvíle a navíc na pozicích, které nám nejsou vlastní. Pardubicích zahráli výborně Bonham s Bryantem, ale je těžké vystřelit pětadvacet střel a kvalitních. Když se lámal chleba, tak jsme měli přece jenom víc sil. Tím, že jsme rozložili síly ani ne tak na minuty, ale na tu ofenzivní aktivitu. Začátek byl tragický. Hráli jsme hodně zabrzděně a s takovou dekou. Když začnete zápas jedenácti minutými trojkami, tak si vyhrabete díru, ze které se musíte dostat. Když jsme ale ve čtvrté čtvrtině trefili tři trojky za sebou, tak v tu chvíli už jsme věděli, že jsme zpátky a že se může stát cokoliv. Díky bohu mi to padlo a konečně jsem se trefil a jsem hlavně rád, že jsem se trošku rozehrál, protože jsem začínal zápas s nějakou migrénou a nebylo to dobrý, ale pak naštěstí mi zabraly prášky a mohl jsem týmu pomoct, tak to bylo fajn. Když vám to nejde, vezmete si Aulin a je to v pohodě. Asi jsem se nějak špatně vyspal nebo něco. Nebo nějaká virózka. Ale pak jsem se rozběhl, dostal jsem se do tempa a už to bylo dobrý. Takže první střídání bylo slabší, pak už to bylo dobrý. Museli jsme hodně improvizovat. Najednou se dostáváte do situací, které vám jakoby nejsou vlastní, nejsou přirozený, ale nějak se s tím musíme poprat. Máme za sebou spoustu, spoustu sezón, spoustu titulů a myslím si, že nakonec ty naše zkušenosti rozhodly, že jsme zachovali chladnou hlavu a Pardubice nakonec stříleli několik těžkých střel. Bylo to ale hlavně o obraně. Když vám to nejde v útoku, tak to prostě musíte ubránit. A my jsme nutili Pardubice k tomu, že měli jenom deset asistencí. S tím se těžko vyhrává. V Lize mistrů musíte bránit celý tým. Tady po celý druhý poločas jsme věděli, že ta dvojice Američanů v Pardubicích to bude brát na sebe. A samozřejmě jsou to výborné individuality, ale myslím si, že nakonec tím, jak hodně to berou na sebe, tak prostě ztrácí hodně energie. My jsme hráli podobné minuty, ale pokaždé to na sebe vzal někdo jiný.“
Marcus Santos-Silva (hráč Nymburka): „Jsem hrozně šťastný. Je to pro mě první trofej v kariéře. Byl to bláznivý zápas. Byli jsme dole o 18 bodů, ale nevzdali jsme se a otočili to jako tým. Šílené. Říkali jsme si, že prostě musíme tu ztrátu ukrajovat krok po kroku. Když se nám pak povedlo zastavit několik jejich útoků po sobě a nám to začalo padat, tak jsme si řekli, je to dobré, teď je musíme dorazit. Oni mají dva skvělé guardy, ale hodně to brali na sebe a nám pak stačilo se soustředit na ně. A nás pak podržel Vojta Hruban. Velké trojky a navíc dunk. To bylo velké. Potřebovali jsme to. Mám za něj velkou radost. A já si užil ten svůj dunk na konci. Kluky naháněli a já zůstal sám pod košem, tak jsme se jen hlásil, tady jsem. Zápas ale podle mě rozhodl už závěr třetí čtvrtiny, kdy jsme se dostali z nejhoršího a snížili jsme na jednociferný rozdíl. Pak jsme to zvládli dotáhnout. Konečně mám trofej. Bohužel jsem si při oslavách rozbil svou medaili. Pověsil jsem si ji v šatně, ale pak jsem ji omylem shodil, a jelikož byla ze skla, tak se roztříštila. Musel jsem sehnat smeták a uklidit to. Ale vyrobili medailí více, tak jsem dostal náhradní.“
