Oslavy jsou za Vámi. Jaké nyní máte pocity, pár dní po zisku titulu?

Cítím hrdost. Povedlo se naplnit úkol, který jsem dostal. Když jsem se téměř přesně před rokem poprvé sešel s generálním manažerem Ondřejem Šimečkem, nastavili jsme si cíl přivést titul zpět do Nymburka. A to se povedlo. K tomu jsme přidali i dobrou cestu Evropou, takže věřím, že jsme odvedli kvalitní práci. Zvláště když jsme vycházeli ze situace, kdy klub prožíval zklamání z minulé sezony a rozpočet nebyl takový, na jaký byl klub zvyklý pár let zpátky a propast mezi Nymburkem a ostatními kluby se zmenšila. Takže to nebyl úplně jednoduchý úkol, o to více jsem pyšný na to, co jsme odvedli za práci. A to jsme ještě dohrávali sezonu bez dvou klíčových hráčů Spencera Svejcara a Ondry Sehnala a celkově jsme měli dost zdravotních problémů v průběhu sezony. Ale celou sezonu jsme dobře pracovali a tým velmi dobře reagoval na všechny překážky. Naše týmová identita byla silná. Hlavní zásluhu na tom ale mají hráči. Já jim dal vizi a ideu, jak bych chtěl, aby můj tým hrál. Ale bylo na nich, aby to přenesli na hřiště a aby byl ten systém úspěšný. A to, že jsme získali titul a uspěli v Evropě, je zásluhou toho, že se plně oddali tomu, co jsme se snažili hrát.

Také je třeba zmínit vedení. Jedna věc je určit cíl, ale druhá je podpořit vizi, když přijdou těžší časy. A tam nám vedení hodně pomohlo. Věřili tomu, co jim říkám a podpořili nás v řešení potíží. Podpora především generálního manažera dělala mou vizi ještě silnější.

Zmínil jste problémy se zraněními. Byla ta cesta za titulem těžší, než jste si před rokem představoval?

Ne. Řekl bych, že naopak byla hladší, než jsem čekal. Necítil jsem tolik tlaku zvenčí. Já jsem ale člověk, který vytváří tlak sám na sebe. Mám to tak už od dětství, kdy jsme byl dobrý ve škole a všichni na mě měli velké nároky. Pak sám začnete být ambiciózní a nechcete nikoho zklamat. Většinu života tak sám na sebe vytvářím tlak. Takže být v prostředí, kde se očekává jen vítězství, pro mě nebylo nic těžkého. Já chtěl vše vyhrávat už loni v USK. Samozřejmě se v průběhu sezony objevily momenty, kdy bylo třeba, abych tlak vzal na sebe a ulevil tím hráčům. Problémy nastávaly, když všichni očekávali, že vyhrajeme o hodně a ono to nešlo. Na tým pak sedala frustrace. Bylo třeba, aby se tým naučil radovat prostě jen z výher. Když vstoupíte na hřiště s vědomím, že vám stačí vyhrát o jediný bod, tak se pak hraje mnohem snáze, než když jdete do zápasu s myšlenkou, že byste měli soupeře přehrát rozdílem 50 bodů. Pak minete první dvě střely a začnete být nervózní. Když jsme tohle pochopili, začala se sezona obracet k lepšímu.

Bylo cítit, že frustrace z toho, že zápasy nejdou podle představ, byla největší slabinou týmu. Dá se ale říci, že v play off se s tím naučil tým pracovat a zvládal i zápasy, kdy se mu herně tolik nedařilo a skóre bylo vyrovnané jako třeba v prvním a čtvrtém finále?

V prvním finálovém zápase se projevilo, že hráči s takovými zápasy neměli zkušenosti. A je něco jiného, když poprvé hrajete finále za Ústí a málokdo čeká, že vyhrajete, nebo když to poprvé zažíváte v Nymburce, kde naopak všichni čekají, že uspějete. Ale bylo důležité, že tým podrželi ti zkušenější a našel se způsob, jak ten zápas vyhrát. Nezvládlo se jen třetí finále, kdy jsme nebyli schopni hrát s potřebnou intenzitou, abychom mohli soupeřit s protivníkem, který zahrál opravdu skvěle. Občas to není jen o vás, ale i o soupeři. A Ústí odvedlo opravdu dobrou práci tuto sezonu a zasloužilo si být ve finále. Byl to velký úspěch hráčů a mého kolegy Jana Šotnara, který je velmi dobrým trenérem a také velmi zdvořilý člověk. Mám z něj radost. Ukazuje, že silným trenérem může být i ten, kdo nekřičí nejhlasitěji a který není nejvíce hrubý. Cítím totiž, že v českém prostředí jsou občas tyto negativní vibrace. Není přímá úměrnost mezi tím, být neustále naštvaný, neurvalý, neustále křičet a být silný charakter. Můžete být silný, i když jste v klidu a zdvořilý. A to Jan ukazuje.

Právě propadák v zápase tři se nakonec ukázal jako pozitivní věc, protože hráči i fanoušci díky tomu našli ještě větší vášeň a chuť uspět, že si pak na konci užili oslavy titulu možná více, než kdyby se finále vyhrálo 4:0. Souhlasíte?

Já nemám rád prohrávání, natož pak o 30 bodů. Ale i moje zkušenost je, že vyhrávat v play off o hodně, není nikdy dobrý nápad. Hlavní důvod, proč jsme hráli tak špatně v zápase tři, byl zápas číslo dvě, který jsme vyhráli o 22 bodů. Vysoká výhra v play off často vede k tomu, že v dalším zápase není od začátku takové nasazení. Když jsme pak naopak vysoko prohráli, tak se tým zvedl a zápasy čtyři a pět odehrál velmi dobře a s velkým týmovým duchem. Určitě to přineslo větší emoce.

Dlouho se nedařilo přitáhnout lidi na zápasy, ale v závěru už chodila plná hala a na poslední zápas se dokonce poprvé v historii povedlo vyprodat halu ještě den před zápasem. Jak jste si užil atmosféru v pátém finále?

Bylo to extrémně příjemné. Lidé si užívali basketbal, který jsme hráli. Prvních 30 minut to byl basketbal velmi vysoké úrovně. A právě fanoušci nás k tomu dotlačili. Bylo by hezké, mít takovou atmosféru na každém zápase. Věřím, že tento tým by si to zasloužil. Ale bylo hezké, že na konci ta euforie byla a hráči si to mohli s fanoušky užít za celou tu práci, kterou tu odvedli. Byl to od fanoušků hezký způsob, jak hráčům poděkovat. Opravdu nám pomohli ten zápas vyhrát.

Dá se říci, že výkon v prvním poločase pátého finále byl vyústěním celoroční tvrdé práce v trénincích a že hráči zahráli tak, jak jste si představoval, když jste herní systém vytvářel?

Ano. Také bych to tak řekl. Tým opravdu hrál těch prvních 30 minut basketbal, jaký bych si od svého týmu představoval neustále. Nebyli jsme schopni hrát na takové úrovni každý zápas, ale v tom posledním utkání to vyšlo dokonale. Ústí nemělo svůj nejlepší den, ale náš výkon od začátku dával jasně najevo, že nemají šanci. Tohle se snažíme rozvinout každodenní prací. A bylo hezké zjistit, že když na tom nejvíce záleží, jsme schopni tu práci zúročit. Navíc hráči dosáhli v průběhu sezony velkého zlepšení.

Když zmiňujete zlepšení hráčů, to je jedním z ukazatelů dobrého trenéra, že tým nejen získá úspěch, ale že i jednotliví hráči jsou lepšími než na začátku sezony. Jak jste s tímto vývojem hráčů spokojený po roce v Nymburce?

Vidím na všech, že se posunuli. Samozřejmě je to i tím, že jsme byli okolnostmi nuceni přivést hráče, kteří neměli tolik zkušeností a jejich kariéry jsou často teprve na začátku. A jen ty získané zkušenosti je přirozeně posunuly. Zvláště v konkurenčním prostředí, jaké jsme tu měli. Takže si nechci přivlastňovat celé zásluhy za jejich zlepšení. Ale už jen fakt, že hráči dokázali předvádět nejlepší basketbal v klíčových chvílích sezony, je důležité. A u některých z nich se vůbec nedá porovnávat to, jak hráli na konci sezony s tím, jak hráli na začátku ročníku. Byli to zcela odlišní hráči. Na jiné úrovni. Pomohlo jim hodně zápasů, ale také to, že jsme velmi dobře trénovali. Zlepšení hráčů je tedy kombinace trenérů, zkušeností, úrovně tréninků, konkurenčního prostředí a také spoluhráčů, kteří se vzájemně tlačili ke zlepšování se. Já bych si vzal zásluhu hlavně na vytvoření prostředí, kdy ze sebe hráči dostanou sto procent svého nasazení. Ale hráče dělala lepšími celá organizace.

A byl některý z hráčů, který vás opravdu překvapil svým vývojem, že jste od něj tolik na začátku sezony nečekal?

Řeknu Luboše Kováře, který během sezony nehrál svůj nejlepší basketbal a trápil se s rolí a pozicí, kterou jsem po něm chtěl a s úkoly, které jsem mu dával. Nebylo to pro něj snadné. Ale v nejdůležitějším zápase sezony měl velký podíl na vítězství. A za to jsem byl opravdu rád. A zmínit musím i Jakuba Tůmu, který si výkony v průběhu sezony zasloužil mnohem větší roli a v play off udělal velký krok dopředu. Nakonec z něj byl rozdílový hráč, zvláště když jsme ve finále postrádali Ondru Sehnala.

Tu poslední výhru jste při oslavách v kabině dojemně věnoval svému předchůdci a nyní svému asistentovi Ladislavu Sokolovskému, který loni s týmem titul nezískal. Co vás k tomu vedlo?

Jako trenér moc dobře vím, jak těžké je vyrovnávat se s tlakem a jak je důležité pomáhat ostatním se s tlakem vyrovnávat. Ale mohu si jen domýšlet, jaké pocity prožíval, když se jako trenér ujal týmu, který se trápil, a nakonec se to nepodařilo dotáhnout do úspěšného konce. Zvláště pro něj to muselo být těžké, když je s klubem tak extrémně spjatý. Muselo to být bolestivé. Přesto dokázal přijmout jinou roli a pomáhat mi. A byl pro mě velkou oporou. Velmi mě podporoval a stál na mé straně. A tímto gestem jsem mu za to chtěl poděkovat.

Velkou oporou pro mě byl i kondiční trenér Ričardas Reimaris, který má dovednosti, že by klidně mohl okamžitě jít do euroligového klubu, ale my máme štěstí, že jemu i jeho rodině se v Česku líbí a zůstává s námi.

Takže si umíte představit, že jednou bude na lavičce svého oblíbeného klubu Žalgirisu Kaunas?

Jednoznačně. Jednou tam určitě bude.

Fanoušky teď po titulu nejvíce zajímá další sezona. Tak co můžete říci k budoucnosti Nymburka?

Moc se těším, že budeme moci ještě více rozvinout to, co jsme v této sezoně začali. Teď se budeme soustředit na to, abychom doplnili kádr tak, aby ještě více odpovídal stylu, který chceme hrát a mohli jsme naplno rozvinout plný potenciál naší vize a systému. Doufejme, že to povede k další vítězné sezoně. Soustředím se na to, aby všechno bylo ještě lepší, pak by výsledky měly být jen zaslouženým vyústěním.

Dá se tedy čekat, že když základ týmu už bude znát systém, že to pomůže posunout výkonnost týmu ještě na vyšší úroveň?

Doufám v to. Hráči rozumí systému a akceptovali ho. Teď je třeba ještě udělat malý krok, který by měl být klíčovou změnou. A to, aby jen nenásledovali systém, ale zcela ho přijali. To by jim mělo dodat ještě větší sílu. Pak budou oni ti, kdo budou v tom systému tlačit ostatní, pro které to bude nové. Máme tu hráče, kteří jsou toho schopni a kteří mají pro to dostatek ambicí, aby se povedlo otevřít plný potenciál naší hry. Basketbal je o hráčích, oni hrají zápasy. Jako trenér můžete mít vizi a přesvědčovat o ní ostatní lidi, ale hráči tomu musí uvěřit, musí se tomu oddat a přenést to na hřiště.