„Měl jsem malou naději, že by to mohlo být něco menšího,ale doktor si tím byl jistý hned, jak se mi to stalo. Rezonance to jen potvrdila. Takže jsem při čekání na výsledek hlavně doufal, aby to nebylo ještě něco jiného a byl to jen jeden vaz. Což naštěstí je,“ řekl Váňa. Člen širšího kádru reprezentace ale věří, že se dá brzy dohromady a že v budoucnu přidá do sbírky další tituly.

Jak chutná první titul v kariéře?

Dobře, i když je to trochu hořko-sladká příchuť, protože jsem se zranil. Ale mít první titul je super a rád jsem to s klukama oslavil.

Takže se ti splnilo to očekávání, se kterým si do Nymburka šel, aby si vyhrával a získával trofeje?

Tak já nešel do Nymburka primárně kvůli trofejím, ale chtěl jsem do lepšího týmu, abych se mohl dál rozvíjet, zlepšovat a získávat nové zkušenosti. Ten titul je jen super bonus k tomu, že jsem ve skvělém kolektivu, kde mám možnost růst.

Ale asi by si tyto oslavy titulu chtěl zažívat pravidelně, ne?

Samozřejmě. To je jak tetování. jakmile máš jedno, tak chceš další a další. To samé je s titulem. To je taková ta naše lidská nenasytnost.

Takže ideálně si teď začal sbírku podobnou, jako má Petr Benda se 14 tituly?

To nevím, jestli se mi něco takového povede, zvláště když u něj očekávám, že půjde až na 18 titulů, aby se z něj stal dospělý člověk. Ale nějaká menší sbírečka by se mi líbila, ale nemyslím si, že vydržím tak dlouho jako Péťa.

Už si našel odvahu podívat se na video, co se ti v úvodním finále vlastně stalo?

Ano. Ale až po čtyřech dnech, protože jsem si nebyl jistý, jestli to ustojím. Musel jsem se s tím nejdříve vnitřně smířit. Luděk Jurečka mi naznačil střelu a moje chyba byla, že jsem mu na fintu vyskočil. On pak šel do protipohybu, tak jsem hned dával při dopadu nohu tak, abych se za ním odrazil, takže jsem už dopadal špatně. Kotník, se kterým mám problémy, to vydržel, ale koleno ne.

Podle grimasy to hodně bolelo, že?

Ta bolest nebyla nejhorší na světě. Spíše to vědomí, že je něco hodně špatně. Nešlo o tu samotnou bolest, spíše o podobu bolesti. Bylo to takové zvláštní a prostě jsem cítil, že takhle to koleno nemá být. uvědomoval jsem si, že to není jen něco malého jako zvrtnutý kotník, ale že je koleno v pytli.

Teď při finále v Opavě si spal na pokoji se Sterlingem Gibbsem, který kvůli stejnému zranění přišel o celou sezonu. Minulou sezonu se to stalo Martinovi Křížovi. Bavil ses s nimi už o tom?

Já mám bohužel i hodně kamarádů, které to potkalo. Teď se s tím roztrhl pytel a každou sezonu to má několik hráčů. Takže informací mám přehršel. Ale lepší by bylo, kdyby se to nestávalo a já si informace musel zjišťovat nějak pracněji.

Když tušíš, co tě čeká, tak jak vidíš léto a své nejbližší týdny?

Uvidíme, na kdy se naplánuje operace. Předtím asi budu muset ještě naposilovat stehna, protože operovaná noha hodně zeslábne. bude z ní rosol. Pak po operaci budu makat na návratu. Ale je důležité to neuspěchat, aby se to nezkomplikovalo.

Časový harmonogram se pohybuje od půl roku po rok, že?

Já doufám, že jelikož jsem stále mladý, tak že se budu hojit docela rychle a bude to co nejrychlejší doba. Teď si neumím představit, že bych byl rok bez basketbalu. Už i ten půlrok je hrozná představa. Když se to samé stalo mému dobrému kamarádovi Martinovi Nábělkovi z Ostravy, tak jsem si neuměl představit, že bych byl tak dlouho bez zápasů. No a teď je to i můj případ. Koukat na spoluhráče z lavičky je asi to největší utrpení, které basketbalista může zažít.

Kvůli zranění si přišel o zbytek finálové série, ale alespoň ti to dalo možnost lépe se soustředit na státnice z angličtiny, které si ve středu měl v Olomouci. Jak to šlo?

Věřím, že bych to zvládl, i kdybych stále mohl hrát. Státnice nebyly v hrací den, tak bych to stíhal. Ale trošku mi to zranění usnadnilo, i když jsem se i tak soustředil na koleno a zápasy jsme sledoval v televizi. Raději bych případně oželel ten jeden pokus u státnic a zahrál si finále až do konce.

Jak se vlastně dá mentálně připravit na státnice, když se ti pár dní předtím stane takové zranění a musíš se vyrovnávat s vědomím, že tě čeká dlouhá pauza od basketbalu?

Je to samozřejmě těžké. Měl jsem v hlavě, že v srpnu budu chodit maximálně do posilovny, tak že bych si tam mohl dát opravný pokus a moje motivace to zvládnout hned napoprvé byla menší, ale nakonec jsem to nějak zvládl a prošel jsem. Teď mi ještě zbývá dopsat bakalářku, ale to už je maličkost. Tam jen stačí donutit se sednout si k tomu a najít si na to čas. A to by teď mělo jít trochu snáze.