Zdravím, Orene. Jak vnímáte současnou situaci, kdy jsme ze dne na den museli ukončit skvělou sezonu a už přes měsíc nemůžete hráče trénovat?
Z počátku jsme nevěděli, co čekat, protože se pravidla zpřísňovala den ode dne a epidemie začala být vážnější a vážnější. Dva dny jsem si „pobrečel“, ale pak jsem se řídil svým heslem a tím, co se snažím učit i své děti, že je třeba stále se dívat dopředu a vytěžit se z každé situace to nejlepší. To se teď snažím dělat. Winston Churchill říkal: Nikdy nepromrhej dobrou krizi. Takže se snažím vytěžit co lze z této situace.
Do krize Covid jste prožíval s týmem nejlepší sezonu v historii Nymburka. V čem vidíte největší důvod? Je to fakt, jak se Vám povedlo loni v létě poskládat tým?
Úspěch týmu vždy začíná v chemii a to, jak tým drží pohromadě. A to v minulé sezoně nebylo ideální. Proto jsme se v létě rozhodli osvěžit kádr a přivést mladé a hladové hráče, kteří se chtějí učit a být součástí našeho týmu. A povedlo se vybrat správně. Od začátku byla vidět energie a soudržnost. Hráči chtěli být spolu nejen na hřišti, ale i mimo něj a to je důležité.
Hráči si hodně chválí chemii v týmu, cítíte také, že letos držela kabina při sobě možná nejvíce za vašeho působení v Nymburce?
V minulosti jsme měli několik dobrých týmů, zvláště v době, kdy jsem byl asistentem Nena Ginzburga. Sedm let jsem hrál pod Davidem Blattem a ten mi jednou řekl, že když se podívám na celou svou kariéru, tak najdu jen maximálně pět sezon, kdy byl tým takový, že jsem chtěl být s hráči neustále. A já myslím, že tento tým, co jsme měli nyní, byl jedním z nich.
Dovedl jste Nymburk k nejlepší bilanci ze všech týmů Ligy mistrů. Jak moc velký úspěch to z vašeho pohledu je?
Tato sezona byla unikátní nejen z pohledu výsledků. Nelze to spravedlivě zhodnotit, protože jsme se nemohli střetnout se všemi týmy. Ale způsob, jak jsme se prezentovali, jak jsme hráli, byl unikátní a velmi osvěžující oproti tomu, co na této úrovni běžně vidíme. Soupeři proti nám nechtěli hrát, protože vždy je nepříjemné hrát proti týmu, který hraje vysokým tempem a agresivně jako my. Způsob, jakým jsme hráli, přivedl i diváky do hlediště, protože viděli, že jsme vždy nechali na hřišti všechno. Řídili jsme se heslem Bruce Springsteena, že vždy musíme projet celou nádrž. To jsme se snažili plnit v každém utkání, i když jsme třeba nehráli dobře. Bylo pro mě privilegiem být s těmito hráči každý den na na hřišti.
Jako trenéra Vás musí těšit, že výkony týmu měly vzestupnou tendenci. Věřil jste, že proti AEK ve čtvrtfinále a pak případně na Final Four by tým byl ještě silnější?
Nemohu odhadovat, jak by to vypadalo proti AEK. Mohu jen říci, že my máme důvěru v naše hráče, protože jsme se naučili, že máme kontrolu jen nad tím, co sami děláme a zvládat situace. Získali jsme velké sebevědomí, protože jsme začali v bodu A a neustále jsme se posouvali dopředu. Zvládali jsme výzvy, řešili potíže a vyhrávali. Kdykoli jsme čelili výzvě, tak jsme to zvládli. Na začátku byly pochybnosti, ale my to pokaždé zvládli a překonali každou zeď. Dodalo nám to sebevědomí, že můžeme dokázat opravdu velké věci. Nelze odhadnout, jak by to s AEk skončilo, ale cítili jsme, že můžeme dokázat něco speciálního.
Vyšlo to sebevědomí hlavně z výhry v Bambergu? Alespoň hráči o tom tak mluví.
Čelili jsme mnoha výzvám a pokaždé jsme je zvládli. Bylo to o tom, že nezáleží na tom, kdo je zrovna na hřišti, ale že vždy jde hlavně o tým. V průběhu sezony bylo několik bodů, které tuto víru v tým utvrdily.
Ze kterého utkání v Lize mistrů jste měl nejlepší pocit?
Na této sezoně je úžasné, že téměř každý zápas byl něčím speciální a něco pro nás znamenal. První zápas proti Bambergu nám ukázal, že v tomto týmu je opravdu něco speciálního. Druhý zápas jsme čelili extrémně nepříjemnému Gaziantepu a našli jsme způsob, jak zvítězit. Dobrý tým potřebuje mít i štěstí. To odstartovalo naší cestu. Pak jsme čelili další velké výzvě, kterou bylo zranění Jaromíra Bohačíka. Prohráli jsme v Řecku, jeli jsme do Bambergu, kde jsme brzy přišli i o Pavla Pumprlu, zkoušeli jsme hráče na jiných pozicích jako Haydena Daltona. Na týmu ale bylo skvělé, že nikdo neřešil, co se stane, když prohrajeme, ale všichni řešili jen to, jak vyhrát. Takže zápas v Bambergu byl klíčový z tohoto pohledu. I když jsme neměli Bočiho, který je velmi důležitý pro tým, tak po něm nevzniklo vakuum, ale zastoupili ho další hráči. Samozřejmě nejvíce byl vidět Vojta Hruban, ale mohu skutečně jmenovat každého hráče v týmu. No a pak jsme jeli na Tenerife, kde nikdo nečekal, že bychom mohli bojovat o vítězství, ale my hráli opravdu jako tým na nejvyšší úrovni. Na hřišti byl tým, který ví, co chce hrát. Tam jsme měli pocit, že můžeme porazit opravdu každého.nebylo divu, že když jsme pak hráli v Praze, nedal se pomalu sehnat lístek. To nám přináší emoce. Pro fanoušky to hrajeme, a když vidíme, jak přibývají, tak si můžeme říkat, že děláme něco speciálního.
Soupeři proti nám měli nejhorší úspěšnost střelby v celé soutěži. Kde hledat důvod? Byla to přítomnost Zacha Hankinse pod košem?
Samozřejmě Zach byl velmi důležitý, ale mohl bych zmínit hodně dobrých blokařů, jejichž tým nepatří mezi nejsilnější v obraně. K tomu potřebujete mít více než jen jednoho dobrého hráče pod košem. Bez závazků, odpovědnosti a vůle se učit, poslouchat a pomáhat ostatním to nejde. My dali dohromady partu kluků, kteří se starali o tým a byli připraveni se obětovat pro své spoluhráče. K dobré obraně je třeba mít principy, strukturu, návyky, ale především hráče, kteří mluví stejnou herní řečí jako vy. Pak se to začne nabalovat jako sněhová koule. Máš Zacha pod košem, tak si hráči mohou dovolit více tlačit na míč, k tomu přijde sebevědomí. Když vidíš, jak spoluhráč tlačí na míč, tak cítíš více zodpovědnosti snažit se zabránit přihrávce. Pak už je snadné do toho zapracovat taktické věci. Ale vše začíná od odpovědnosti, závazku a odhodlání krýt spoluhráči zadek. Omlouvám se za ten výraz, ale je to tak. Není to jen o jednom hráči, i když Zach v tom hrál důležitou roli.
Nízká úspěšnost soupeře vedla také k tomu, že máme nejvíce doskoků ze všech. Je doskok a nedovolení soupeři druhé šance možná tou nejdůležitější složkou dobré obrany?
Je to extrémně důležité. Doskakování pro nás bylo velké téma na obou stranách hřiště. Mnoho lidí si myslí, že doskakování je otázka atletičnosti, schopností, odhadu, ale ze všeho nejvíce záleží na přístupu. Můžete se zeptat hráčů, kolikrát slyší slovo doskok během tréninku. Doskok je důležitým faktorem ve hře a hodně rozhoduje.
A máte způsoby, jak hráče naučit, aby byli silní na doskoku?
Hlavní je chodit doskakovat jako tým. Máme pro to trochu netradiční postup, protože věříme, že tím všechno začíná. Náš koloběh života je střela, doskok a pak je to o tom, jak se vrátit do obrany, zatlačit na míč a pak znovu doskočit, založit útok, vystřelit a tak stále dokola. je to nekonečný příběh. Makáme na tom každý trénink, analyzujeme si to na videu. Ukázkou je, že jsou tu hráči, kteří nebyli považováni za silné na doskoku, ale stali se z nich hráči, kteří na doskoku rozhodují, zejména na útočné polovině. Příkladem je třeba Vojta Hruban. Před pěti lety, když jsem byl asistentem, on už si to asi ani nepamatuje, jsem se ho zeptal, jak je možné, že když měří dva metry a většinou je bráněn menšími hráči, jakto že končí zápas jen s jedním doskokem. pak jsme změnili strategii týmu, aby hráči mohli ukázat své schopnosti. Teď můžete vidět zápas, ve kterých zejména hráči z menších pozic, jsou klíčovým faktorem na doskoku. U vysokých hráčů je to jasné. Třeba pro Martina Kříže je to přirozenost. Kdyby hrál za Toronto Raptors v NBA, tak má sedm útočných doskoků každý zápas. Ale ostatní hráči se to musí naučit a my je tlačíme k tomu, aby chodili na doskok, ovšem v rámci strategie. Teď mám pocit, že si tento styl užívají. Je to třeba mít v systému, protože jedna věc je jít v celém týmu na doskok, ale druhou věcí je, co se stane, když ten míč nezískáme. Ale zejména čeští hráči, kteří tu nejsou prvním rokem, to už mají hodně zažité. Je to pak vidět i v národním týmu.
Jsme jediný tým, ve kterém mělo v základní skupině hned osm hráčů užitečnost 9 a více, dokazuje to, že naše síla byla právě v kolektivu?
Když má klub superhvězdu jako třeba Michaela Jordana a celý tým pracuje na něj, tak pro mě je to také kolektivní výkon. Nymburk je známý tím, že místní hráči vždy hrají důležitou roli, Ve většině dobrých sezon, co jsme v minulosti měli,byla vždy vyrovnanost v kádru. Není to jen o tom, že nějak rozdělíme zátěž. Ale všichni jsou nějak důležití. Všichni musí cítit, že kdyby neodehrál své minuty, tak bychom prohráli. Už v přípravě jsme se drželi hesla, soupeř nám může useknout hlavu, ale tělo bude dál žít. To nás dělalo nebezpečné, protože často soupeř nevěděl, co přesně očekávat a na koho se připravit.
Náš tým byl poměrně mladý. jak jste spokojený s tím, jaký pokrok udělali za sezonu hráči jako Jakub Tůma, Petr Šafarčík, Deishuan Booker, Hayden Dalton či Zach Hankins?
Mladým hráčům často mnoho lidí radí nechoď do Nymburka, nebudeš tam hrát. Ale to je špatný pohled. Když hráči věří ve svou hru, tak by měl věřit svému procesu. Nymburk vždy rozvíjel hráče. Všichni si myslí, že se hráč rozvíjí jen když mu je 18 nebo 20 let, ale skvělí hráči se rozvíjejí celou svou kariéru. Když si vezmeme Jakuba Tůmu, nebudu řešit to, že může trénovat možná v nejprofesionálnější organizaci v lize, ale dostával v ligových zápasech dobré minuty. A to se nebavíme o minutách v době, kdy je rozhodnuto, ale často chodil do klíčových okamžiků nebo začínal zápasy, což mu pomáhá stát se lepším hráčem, protože si zvyká na tlak, musí se naučit hrát s lepšími spoluhráči, neučit se jinak rozhodovat. Pak tu ale máme třeba Bočiho, který před třemi roky hrál za USK, kde odvádí skvělou práci s mladými hráči, ale kdyby nepřišel do Nymburka, tak by z něj nikdy nebyl hráč, kterým je nyní. A podle mě ještě není na vrcholu. Nebo Mičego. Lidé říkají, že je mu už 25 let, a já věřím, že v příštích letech bude nejlepším hráčem v České republice, protože má tady nejlepší podmínky pro svůj rozvoj na vyšší úrovni. A to říkám s respektem ke všem ostatním klubům, protože já k nim mám respekt. Hodně klubů dělá skvělou práci v rozvoji hráčů. Ale nechápu, proč se mladým hráčům říká, proč jdeš do Nymburka, když tam nebudeš mít minuty. To je špatně. Vzhledem k tomu, jak lize dominujeme, tak je prostor dát hráčům dobré minuty, jako jsme to dělali s Kubou. Tlačili jsme na něj, dávali jsme ho do základní sestavy, mnohokrát jsme ho dali do důležitých momentů, nechali jsme ho dělat chyby. To jen k tomu mýtu, že Nymburk nerozvíjí hráče. Mohu říci i mnoho dalších příběhů. třeba Vojta Hruban se stal jedním z nejlepších hráčů Ligy mistrů, přitom před třemi, čtyřmi roky byla jeho hra zcela odlišná. Změnil svou hru. Byl dostatečně chytrý, poslouchal, měl odvahu zkoušet odlišné věci. A co třeba Boči, to je zcela odlišný hráč oproti tomu, když k nám přišel. A Petr Benda před třemi roky vůbec nestřílel trojky. Pak jsem za ním přišel a říkám, Petře, ty neustále pracuješ na svém těle, ale teď v létě pracuj jen na střelbě z dálky, protože to je to, v čem tě budeme v příštích letech využívat. A on na sobě zapracoval. Takže pokud bude někdo chtít říkat, že Nymburk nerozvíjí hráče, tak ať se jde podívat na národní tým, kdo je jeho základem. A podívejte se na všechny reprezentace po celé Evropě a řekněte mi, kde tvoří základ národního týmu hráči jednoho klubu, jako je to u nás. A hráči se navíc neustále zlepšují. Takže má rada mladým hráčů je, aby si šli za tím, čemu sami věří a nenaslouchali lidem s jejich vlastními zájmy.
Za celou sezonu jsme prohráli jen dvakrát, máme i klubový rekord 9 výher v Lize mistrů za sebou. Není divu, že jste považovaný za kandidáta na cenu pro trenéra roku. Dá se říci, že tato sezona je průlomová i pro vaší trenérskou kariéru?
Hlavně bych si přál jednou získat cenu pro trenéra roku tady v České republice, ale na to se asi ještě musím zlepšit, takže je to v pohodě a já na sobě ještě zapracuji. Ale teď vážně. Neno mi často říkal, jestli chceš být dobrý kouč, tak potřebuješ dobré hráče. To beru. Ale také si myslím, že k tomu být dobrý kouč je také třeba umět využít potenciál a neustále na sobě pracovat a přicházet s novými nápady, být kreativní a nebát se riskovat. A to jsme se teď s mým týmem snažili. Už jsme tu mnoho věcí zmínili. Důležitá je také schopnost hráčů vstřebat mé nápady, porozumět jim a přijmout je. Pokud se bavíme o oceňování, tak by to nebylo jen pro mě, ale i mého asistenta Sašu Sekuliče, protože vše děláme společně. Je třeba vytvořit společnou řeč, které když všichni v týmu porozumí, tak je to dobrý začátek. Pak se k tomu přidá dobrá chemie, dobří hráči, nové nápady. Občas riskujeme, jako když jsme zapojili hodnotící systém hráčů 70:30, i když nelze předpovídat, jak na to hráči budou reagovat. Zavedli jsme jiný systém doskakování. Také si těžko vybavuji jiný tým v Lize mistrů, který se snaží hrát celý zápas obranu po celém hřišti. Je to mnoho věcí dohromady. Ale hlavní je, aby hráči a trenéři měli společnou řeč, kterou všichni akceptují a rozumí jí.
Momentálně to vypadá tak, že se Liga mistrů bude dohrávat turnajem Final Eight na konci září. Tedy na začátku nové sezony. Jak se na tohle rozhodnutí díváte vy?
Prazvláštní, divné, výzva, mohl bych použít mnoho slov. Já se ale vždy zabývám fakty. A tím je, že se Liga mistrů bude dohrávat s novými kádry, možná s novými trenéry, novými rozpoloženími. Vše bude nové. Na začátku jsem si říkal, že je to divné, protože to vlastně bude nová sezona. Ale pak jsem tam nacházel i dobré věci. Účastníky to nutí změnit svůj způsob přípravy, protože začnete sezonu něčím elitním. Připomíná mi to období, kdy jsme na začátku sezon hrávali kvalifikaci o Euroligu. Je to ale jiné v tom, že se hraje o titul a o peníze. Teď jsme začínali sezonu ligovými duely, pak jsem přidávali zápasy v Lize mistrů, když ze začátku prohraješ, tak se nic moc neděje, a vše gradovalo. Teď je to jiné a nutí to změnit myšlení o přípravě a o tom, jak reagovat po Final Eight, protože krátce na to asi začne nová sezona Ligy mistrů a zatímco my můžeme jít po tomto elitním turnaji trochu dolů, tak ostatní se budou připravovat právě na ten start nové sezony. Je prostě třeba řešit hodně věcí a brát to jako fakt.
Zatím nejreálnější variantou je, že by se hrálo v Jeruzalému, tedy ve vaší vlasti. Jak v Izraeli bojují s corona virem? A věříte, že v září bude Izrael připraven hostit týmy z cizích zemí?
Jestli se to stane, tak doufám, že já tam budu jako trenér a ne jen jako fanoušek. Nikdy teď neví, co bude s koronavirem, ale mohu říci jednu věc. Pokud situace dovolí tam turnaj pořádat, tak to bude jeden z nejlepších turnajů. Vše bude připravené a nebude docházet k chybám. Ale to jen v případě, že situace dovolí pořádat sportovní akce. To teď nikdo neumí předpovědět.
Hodně se mluvilo o tom, že v Izraeli se používají moderní techniky pro boj s koronavirem. Je to tak?
My bychom využili stíhačky, tanky, pušky, snipery, ale to nefunguje. Většina zemí má víceméně podobné strategie, protože se dívají nalevo, napravo, kdo co používá a pak to přebírají. Ze začátku se to v Izraeli nebralo tak vážně, lidé chodili ven, než se to rozjelo a pak to začali brát více vážně a začali poslouchat předpisy. Je to podobné jako tady v Česku. ze začátku všechny strašili, že za měsíc bude milion nakažených a desetitisíce mrtvých. Po měsíci je pak 15 tisíc nakažených a 200 mrtvých, což je smutné, ale vůbec to neodpovídá těm odhadům. Podle mě to bylo trochu hysterické, ale já to respektuji a venku nosím masku.
Vy jste s rodinou zůstali v Čechách. Řešil jste, jestli nepojedete domů, nebo to nebylo téma kvůli vaším povinnostem v klubu?
Je to neřešil. Přeci jen jsme tu už devět let, a i když jsme stále cizinci, tak už tu máme vytvořené své životní prostředí. Náš domov je tady. Stále doufáme, že se otevřou školky a školy. Ale hlavním důvodem zůstat byl XBox. V Izraeli nemáme herní konzoly, tady máme Xbox a je lepší, když kluci mají na čem se zabavit a my s manželkou máme čas pro sebe.
Vaše děti chodí do české školy, kam ale teď nemohou a musí se učit doma. Jak to zvládají učit se na dálku a dokážete jim pomoc?
Učit se s Barem (starší syn) je velmi těžké, protože to není jen o tom, že je to v češtině, ale navíc v odborné češtině třeba v dějepise nebo matematice. Máme na to pomocníka. Ale i tak je to těžké učit se doma. Doufám, že to jeho učitelé neuslyší, ale moc toho doma sám nezvládne. S mladším synem Orem jsme trochu změnili směr a učíme ho teď víc hebrejsky. Číst a psát. To je podle nás teď důležité. Je to srandovní. Kluci přijdou, tati můžeš mi s tím pomoci? Ne, ne, běž za maminkou. A maminka, počkej, já zavolám tvému učiteli.
Máte vzkaz pro naše fanoušky?
Mám v plánu jim něco sepsat, ale teď to v krátkosti řeknu. Já vždy cítil spojení mezi fanoušky a týmem založené na hlubších emocích než jsou jen výhry a prohry. Obdivuji na Nymburku, že i když hrajeme opravdu špatně, naši fanoušci nás vždy respektují, že jsme nechali na hřišti vše, co jsme mohli. Což je jediný opravdový požadavek na hráče. A v této sezoně, co se povedlo, když jsme hráli dobře a fanoušci nás následovali celou tu cestu až na Královku v Praze a tím inspirovali ostatní, aby přišli a stali se toho součástí. Každý zápas začínám tím, že se podívám na náš fanklub a vzájemně se povzbudíme. To je spojení, které je pro mě velmi důležité. Vidět tváře fanoušků před zápasem, během něj a po něm. A pokud možno šťastné tváře. Ale i když se prohraje, tak nás povzbudí. Je to pro nás palivem a dává to smysl tomu, co děláme. mám k tomu malé příběhy. Když jsme vyhráli teď Český pohár po prodloužení s USK, tak mnoho lidí kolem týmu cítilo hlavně úlevu, že jsme zas vyhráli pohár, ale nebyla tam ta velká radost. My přitom vyhráli pohár. No a pak se podíváte na fanoušky a ti jsou šťastní, jak kdyby to byla první trofej, kterou jsme vyhráli. Objímají nás a ukazují nám svá srdce. To je ten smysl, který mi tento vztah dává. Je to o emocích. Když se podíváte na tuhle sezonu Ligy mistrů, tak jsme začali s fanklubem a pár lidmi a končili jsme s dvěma, třemi tisící fanoušky. Takže díky lidi, milujeme vás celým naším srdcem.
Nechali jsme fanouškům možnost se tě na něco zeptat:
Od Jolandy Smith: Čekal jste, že se bude týmu dařit až takhle?
Nikdy nevíte, jak sezona začne a co se stane. Budu to vždy říkat dokola, jako Forrest Gump: život je jako bomboniéra, nikdy nevíte, co dostanete. Na předsezonním kempu ve Slovinsku jsme cítili, že máme v týmu něco speciálního. Ale nikdy nevíte, dokud se nerozsvítí světelná tabule a výsledky nejsou oficiální. Po prvním velkém výsledku nad Bambergem doma jsme začali mít pocit, že to bude speciální sezona.
Další otázka je, jakého českého hráče by jste chtěl přivést do týmu?
Satoranský, Veselý. Máme pár nápadů. Ale každý si myslí, že Nymburk si jen luskne a všichni přijdou. Ale za ty roky mnoho hráčů včetně těch nyní v národním týmu se nechtěli nechat přesvědčit jít do Nymburka. nemáme magickou hůlku. i Bočiho jsme několik let naháněli, než přišel. to asi málokdo ví, ale nakonec jsem k němu přišel, dal jsem mu pistoli k hlavě a řekl mu, že jestli k nám nepůjde, tak ho zastřelím.
Který hráč v týmu má největší potenciál?
Petr Benda. Každý hráč má potenciál se zlepšovat a basketbalově růst. Což je politicky korektní odpověď. Je třeba se naučit být lepší každým dnem a to se snažíme hráče naučit. Jsou hráči, kteří ještě potřebují čas, pak jsou tu hráči, kteří se musí stát z hráčů s rolí lídry, důležití hráči se musí naučit být klíčovými hráči, hráči z lavičky musí chtít mít více hracích minut. je těžké vybrat jedno jméno, protože respektuji všechny hráče.
Umíte říci něco česky?
Samozřejmě že umím. Rozumím více, než si lidí myslí. Hráči už vědí, že když o mě chtějí nelichotivě mluvit, tak že si musí dávat pozor, protože rozumím více, než si myslí. S mluvením je to horší, tam to neumím tak jako moje žena a děti. Ale nemluvte o mě špatně za mými zády, pravděpodobně tomu budu rozumět.
Můžete ukázat nějakou frázi?
Mohl bych říci nějaká sprostá slova. Používám hlavně slova na tréninku. Třeba rychle, rychle, když chci, aby se hrálo rychle. Dolu, nahoru, a podobně.
Pak tu máme dotaz, kolik Vám je let a máte přítelkyni?
Je mi 25 let. Ne, vážně, je mi 48. A mám přítelkyni, která je mojí ženou. Pokud chceš vědět více o mém osobním životě, tak mě kontaktuj na sociálních sítích.
Fanoušky tahle otázka často zajímá. Můžete říci, jak jste se s manželkou potkali?
jasně. To je velký příběh. Za každým úspěšným mužem je silná žena. Ona je skálou v mém životě a nejlepší rozhodnutí, které jsem kdy udělal. Potkali jsme se jako mladí. Bylo to předtím, než jsem se připojil k armádě. Mě bylo 23 let, jí 18. Poznali jsme se díky přátelům, byli jsme spolu čtyři roky, pak jsme se na pět let rozešli a pak se k sobě zase vrátili. Od té doby jsme spolu. Svatbu jsme měli v roce 2006. Nejlepší rozhodnutí, jaké jsem udělal.
