Jak si si za dva měsíce zvykl v Nymburce?
Zatím je to skvělé. Zvykal jsem si na novou zemi, nové trenéry, nové spoluhráče, ale byla to zábava. Máme tu opravdu skvělé kluky. Všem říkám, že je to tu skvělé, protože všichni přejí úspěch všem. To je speciální. Také jsem rád, že se Česko alespoň na chvíli otevřelo a mohl jsem poznat více z této země. Byl jsem se podívat v Praze, na trhu Manifesto, na Staroměstském náměstí. Věřím, že budu mít brzy příležitost poznat ještě více míst.
Je těžké přijít do nové země v době, kdy je lockdown kvůli pandemii?
To rozhodně. Když jsem přišel, tak jsme nemohli ani trénovat. Byl jsem jen na bytě. Já přitom rád poznávám nový životní styl a kulturu.
Hrál si v USA, Belgii, Itálii, Německu. Je život v šatně Nymburku odlišný?
To je na basketbalovém životě skvělé, že poznáváte různé země. Šatna je všude odlišná. A mě jako hráči i člověku to pomáhá růst. Zažíváte a učíte se nové věci. Každý spoluhráč má rád jiné věci a pro mě je výzvou tomu mou hru přizpůsobit, abychom společně byli ještě silnější. Užívám si to.
Často se říká, že české šatny bývají více přátelské než v zahraničí. Že tu není mezi hráči tak konkurenční atmosféra. Souhlasíš s tím?
Naše šatna je určitě hodně přátelská. Neustále se smějeme a děláme žertíky. Když do ní vstoupíte, cítíte tu dobrou atmosféru. A to je třeba k tomu, aby byl tým úspěšný. Vídáte se každý den a je třeba mít mezi sebou pozitivní chemii.
Kdo ze spoluhráčů ti nejvíce pomohl zapadnout do týmu?
Řekl bych Petr Benda. Ten je hodně důležitým prvkem týmu. Je jak Benjamin Button (filmová postava, která se narodila stará a celý život mládla). Je to chodící kronika klubu. Je tu nejdéle ze všech a on nastavuje standardy a kulturu v týmu. Všichni vidíme, jak tvrdě na sobě maká, kolik tomu dává extra času a jde tím příkladem pro všechny ostatní. V tom je velmi důležitý. Mnoho lidí asi ani neví, jak moc důležitý je a jak mi ostatní k němu vzhlížíme.
Přitom je velmi pokorný a rozhodně se nechová jako hvězda.
Přesně tak, on nemá žádné manýry. Je tu už čtrnáctou sezonu, to je neuvěřitelné. A je velmi nesobecký.
Tvá rodina pochází z Nigérie, ale ty si se narodil už jako Belgičan. Můžeš trochu zavzpomínat na své dětství v Belgii?
Byla to velká zábava. Mám tři bratry, dva starší a jednoho mladšího. A neustále jsme se snažili jeden druhého předhánět. Soutěžili jsme spolu a kdykoli jsme hráli nějaký sport, tak každý z nás chtěl být tím nejlepším. Stejné to bylo i ve škole a soupeřili jsme spolu o to, kdo bude mít nejlepší známky. Zároveň jsme ale jeden na druhého dávali pozor. To je velká součást nigerijské kultury. Respekt a starost o druhé. Kvůli basketbalu jsem se osamostatnil od rodiny už asi ve třinácti letech, byl jsem na internátech a akademiích, musel jsem tak rychle dospět a najít si svůj způsob života. Ale s bratry na sebe stále dohlížíme.
Taková zkušenost, kdy nejprve soupeříš s bratry, ale pak se musíš brzy osamostatnit, ti musela docela prospět ve tvé sportovní kariéře, že?
Je to nedocenitelné. Když v životě zažíváš situace, kdy si jen ty a záleží jen na tvém rozhodnutí, a není tam nikdo, kdo by ti mohl poradit a říci, co máš udělat, tak se ti pak na hřišti hraje mnohem snáze. A já musel v dětství dělat spoustu takových rozhodnutí. Neměl jsem u sebe rodiče, aby mi říkali, kdy se mám učit, co mám jíst nebo nejíst, kdy jít spát. Vše jsem si musel rozhodnout sám. A teď po čtrnácti letech vím, že mi to pomohlo si nastavit můj život tak, že teď už jedu v podstatě na autopilota, protože už dlouho mám svůj denní režim nastavený, jak potřebuji.
V Česku není úplně obvyklé, že se zde usadí rodiny z Afriky. Jde spíše o výjimky. V Belgii je to ale celkem běžná záležitost, že? Nebo si zažil nějaké kulturní problémy?
Jestli nějaké problémy byly, tak rodiče odvedli skvělou práci a nás od toho ochránili a provedli nás tou adaptací hladce. Vždy, když z jedné kultury přecházíte do jiné, tak to sebou přináší nějaké neshody a třecí plochy, to je součást toho být odlišný. Ale naši rodiče odvedli skvělou v práci v tom, jak nás tím vším provedli. Ukázali nám, jak se přizpůsobit, co si ponechat jako svou odlišnost, ale zároveň jak ukázat respekt ke zvyklostem ostatních. Navigovali nás životem v jiné zemi na jiném kontinentu. Díky nim si dodnes užíváme odlišnost obou kultur. Myslím, že mí rodiče by mohli dávat lekce celému světu, jak takovou změnu zvládnout. Hlavní je mít otevřenou mysl.
Můžeš říci příběh tvé rodiny? Jak došlo k tomu, že se přesunuli z Nigérie do Belgie?
Moji rodiče se rozhodli odejít do Belgie, aby mě a mým bratrům dali více příležitosti na lepší život. Bylo to od nich super nesobecké. V Nigérii měli rodinu a na vše byli zvyklí. Ale vzdali se toho a odešli do cizí země, cizí kultury, kde nikoho neznali. Tvrdě pracovali a věřili ve své sny.
Dalo by se říci, že ty to samé zažíváš každý rok, jelikož také měníš kluby a země ve své snaze mít co nejlepší kariéru. Možná to máš ve své DNA.
To je pravda. Pokračuji v tom, co mě rodiče naučili. Snažím se dělat vše pro to, abych byl co nejlepším basketbalistou. A to mě zavedlo na spoustu nádherných míst a potkal jsem spoustu nádherných lidí.
Jak často máš příležitost navštívit rodinu v Nigérii?
Já mám ve skutečnosti rodinu po celém světě. V Africe, Americe i různě po Evropě. V Nigérii jsem byl před pár lety a viděl jsem se s prarodiči, strýčky, tetičkami. To bylo skvělé. Teď doufám, že brzy skončí tahle krize a budeme moci zase naplno cestovat, abych mohl příbuzné zase navštívit.
Basketbal tě dostal i do Ameriky, kde si studoval a hrál NCAA za Alabamu. Jaké to bylo?
To byla zábava. Bylo to neskutečných pět let. Byly roky lepší a horší, ale celkově to byla neocenitelná zkušenost. Studoval jsem ekonomiku a mám titul z marketingu.
Je těžké tam studovat a zároveň hrát basketbal?
Vždy záleží na tvém rozhodnutí, kolik času chceš studiu věnovat. Pokud tomu chceš dát hodně, tak máš spoustu možností, které ti s tím pomohou. Lze využívat doučování. Je to jen o tom být disciplinovaný. Dělat si úkoly a připravovat se na testy, i když tě čeká trénink nebo zápas. Pak se to dá zvládnout obojí dobře.
Ty si dokonce dostal ocenění, které bylo za dobré skloubení studia a basketbalu. Také si byl ale zvolen do nejlepší pětky konference společně se současnými hvězdami NBA Benem Simmonsem a Jamalem Murrayem. Oblíbenec fanoušků LA Lakers Alex Caruso byl až za tebou. Jak na to vzpomínáš?
Bylo to speciální. Když jsem přišel na univerzitu, tak nikdo nevěděl, kdo jsem. Nepatřil jsem mezi hráče, o které se školy přetahují. Prostě jsem byl kluk z Belgie. Já se snažil držet se systému a získat si důvěru trenéra. A když vás pak takto ocení po boku hvězdných hráčů, tak to určitě patří k tomu největšímu, co jsem v kariéře dosáhl.
Pamatuješ si na zápasy proti Simmonsovi?
Hráli jsme proti sobě asi dvakrát. Už tehdy to byl unikátní hráč. Na svůj věk uměl speciální věci. Teď je z něj úplně jiný hráč, ale už tehdy byl speciální.
Ty si měl také poměrně blízko k NBA. Byl si v Letní lize za Sacramento a Phoenix, za který si hrál i v G-League. Jak blízko bylo k tomu, aby si dostal smlouvu v prvním týmu?
Upřímně těžko říct. V rámci procesu draftu jsou workouty, při kterých je třeba makat na 150 procent a pak doufat. když to nevyjde, je tu Letní liga a je to podobné. Makáte, ale míst je málo. Všechno je to ale cenná zkušenost. Je třeba zůstat na cestě za svým snem a držet sen při životě. klíčem je být připravený, až tvá příležitost přijde.
Jak říkáš, hodně hráčů bojuje o pár míst na soupiskách v NBA. Projevuje se to i na atmosféře v týmech při Letní lize a v G-League. Je to tam hodně konkurenční prostředí?
To ano. Ale to je dobře. Všichni chtějí hrát a na každém tréninku se musíte snažit dostat ze sebe to nejlepší, protože jinak tvé minuty dostane někdo jiný. A při zápasech ze sebe musíte dostat maximum, protože nikdy nevíte, jaký trenér, generální manažer či skaut na vás kouká a může vám to otevřít šanci v jiném klubu. Atmosféra je tedy hodně soutěživá.
A máš v hlavě pořád to, že by si se chtěl dostat do NBA, nebo se soustředíš už jen na Evropu?
Mám stále v plánu jednoho dne hrát v NBA. Ale je třeba věřit mé cestě a jít krok po kroku. Plně se soustředím na to, kde teď zrovna hraji. Teď je to Nymburk a uvidíme, jak to bude dál a jaké příležitosti přijdou. Sen zůstává stejný, ale soustředění je zaměřeno na přítomnost.
Z Nymburka se rovnou do NBA povedlo dostat Chassonovi Randlovi. Mohl by to být i tvůj případ?
Uvidíme. Já mohu ovlivnit jen to, aby hrál nejlépe, jak dokážu a pomohl týmu k úspěchům. Když bude tým úspěšný, budu i já úspěšný. A když pak někdo zavolá, bude to skvělé. Všechno je možné. Hráči chodí do NBA přes draft, z Euroligy, ale i přímo z Nymburka. Je to možné? Ano. Bude to i můj případ? Kdo ví. Já mohu jen slíbit to, že udělám vše pro to, aby tento klub byl úspěšný.
Naši fanoušci si tě už oblíbili a spousta lidí nechápe, proč si pořádnou šanci dostal až u nás.
Když se podíváte na mou kariéru v NCAA, tak to bylo podobné. Musel jsem dokázat, že si šanci zasloužím. První roky jsem tam také moc nehrál. Až v páté sezoně jsem byl důležitým hráčem. A to samé bylo v Evropě. Já mohu jen ovlivnit to, abych byl co nejlépe připravený, až a šance přijde. A teď přišla. Jsem moc rád, že jsem v klubu, kde mi trenér i spoluhráči věří a svěřili mi důležitou roli. A já je nechci zklamat. Chci je odměnit za důvěru tím, že budu hrát nejlépe, jak umím.
Tvojí velkou zbraní jsou nekompromisní nájezdy do koše. To často končí tvrdými fauly. Tento styl asi bolí, že?
Musíte na to být stavění. V Alabamě jsme trénovali trochu jinak a to si sebou nesu dál. Asi mě to pak bolí méně, protože jsem na to zvyklý. Moje tělo je připravené na maximální výkon každý den.
Když tě tak poslouchám, asi se ti musí líbit filozofie Nymburka, že hlavní je nasazení, se který jdeš do zápasu, že?
Miluju filozofii Nymburka. Přesně sedí na mou hru. V tomhle jsme si maximálně sedli. Teď asi hraji nejlepší basketbal v kariéře, ale stále mám na čem pracovat a co zlepšovat. Stejně tak náš tým a já věřím, že máme před sebou velké věci.
Ty si neustále přidáváš před nebo po tréninku. I na Štědrý den si byl dobrovolně trénovat. Je to pro tebe důležité, neustále na sobě pracovat?
To je moje životní motto. Neustále se snažit být lepší a lepší. Snažím se dostávat se ze své zóny komfortu a neuspokojovat se s tím, co umím. Život je procesem, jak být lepší a lepší. Je skvělé se ohlédnout pět let nazpátky a uvědomit si, jak moc se člověk změnil a jak se tvrdá práce vyplácí.
Český basketbal stále není plně doceněn a protože nejsme tradiční basketbalovou zemí, naši hráči hůře shání zahraniční angažmá. Vnímáš to podobně u sebe jako Belgičan, že tě tvá národnost basketbalově handicapuje?
Je pravda, že spousta talentovaných belgických hráčů má takový respekt, jaký si zaslouží. Ale u nás stejně jako u vás se to mění díky národním týmům. Češi byli v Top10 na mistrovství světa a to muselo upoutat pozornost. Musí uznat, že hráči české reprezentace jsou dobří. A to samé se děje v Belgii. Upoutali jsme našimi výkony pozornost a lidé si začínají uvědomovat, že u my máme talentované hráče.
Jak je to vůbec s popularitou basketbalu v Belgii?
Roste. Fotbal je tam samozřejmě hodně populární, také tenis. Ale my si získáváme stále více fanoušků.
A ty jako jeden z nejlepších hráčů belgické reprezentace potkáváš na ulicích v Antverpách fanoušky, kteří tě poznají?
Občas. Hlavně proto, že jsem z Antverp, tak mě poznávají známí. Jen kvůli basketbalu to zas tak často není. Občas si se mnou chce někdo udělat fotku, ale nic bláznivé.
A můžeš prozradit, co jsou tvé koníčky? Co rád děláš ve volném čase?
Ze všeho nejraději cestuji. Během léta rád poznávám rozdílné kultury. I teď v létě jsem byl v několika zemích. A během sezony se ve volném čase rád vzdělávám. Třeba v technologiích, zjišťuji si informace o akciích a dalších věcech, do kterých se dá investovat nebo jsou zajímavé. Občas hraji videohry jako Call of Duty. To hrajeme i se spoluhráči. Je to takové vyvážení mezi vzděláváním a zábavou. Nejvíce ale čtu.
Kolik přečteš knih za měsíc?
To záleží na okolnostech. Ale řekl bych tak pět. Někdy je to ale jen jedna. Záleží, jak mám nabitý rozvrh.
A je to beletrie, nebo si spíše na literaturu faktu?
Beletrii čtu málo. Jsou to spíše knihy o spiritualitě, seberozvoji, ekonomice a podobně. Když je to beletrie, tak hlavně ta, která vede k zamyšlení, jako třeba Alchymista od Paula Coelha.
Máš nějakou oblíbenou knihu?
The Purpose Driven Life: What on Earth Am I Here For? od Ricka Warrena. To je jak čtyřicetidenní deník. Je to o hledání smyslu života. Pak The Precious Present, to je čtivá kniha o tom soustředit se na přítomnost. A teď nedávno jsem četl Jak přelstít ďábla od Napoleona Hilla. To je také opravdu dobrá kniha o vnitřních konfliktech v mysli. O tom, jak být disciplinovaný a dělat správná rozhodnutí.
A jsi sběratel knih?
Ano, nechávám si knihy, které si kupuji. Nebo je pak dávám ostatním lidem, aby si je mohli také přečíst. Ale teprve si vytvářím svou velkou knihovnu. Teď mám asi 300 knih a mám velký seznam knih, které bych si chtěl ještě pořídit.
